V minulém článku jsem řešil otázku, jak mají být placeni ajťáci v době, kdy jim AI dokáže výrazně zvýšit produktivitu.
Použil jsem tam přirovnání s bagrem.
Když někdo kopal příkop lopatou a potom se naučil opravdu dobře pracovat s bagrem, dokáže za stejnou dobu udělat násobně víc práce.
U seniorního ajťáka je to samozřejmě složitější. Jeho hodnotu neměříme v metrech příkopu, počtu řádků kódu ani uzavřených ticketech. Někdy může mít největší přínos právě tím, že během půl hodiny odhalí problém, který by jinak firmu za několik měsíců stál milion. Nebo správně rozhodne, že něco vůbec nemá smysl programovat. Nebo díky svým zkušenostem najde řešení, ke kterému by se někdo jiný propracovával týden.
Když tedy tady mluvím o produktivitě, myslím tím hodnotu vytvořenou v celé její šíři.
A bavme se schválně o zkušenějším IT člověku, který už něco opravdu umí a zároveň se naučil AI používat tak, že mu při práci skutečně pomáhá. Ne jako trochu lepší Google, ale jako nástroj, díky kterému zvládne část své práce výrazně rychleji nebo lépe.
V minulém článku jsem se ptal, jak takového člověka zaplatíme. Jenže z toho podle mě vychází ještě jedna možná zajímavější otázka:
Kdo vlastně dostane hodnotu, kterou díky AI vytvoří navíc?
Říkejme tomu AI dividenda
Zkusme si to hodně zjednodušit a držet se jednoho příkladu.
Máme práci, která zkušenému člověku dřív zabrala 20 dní. Díky kombinaci jeho zkušeností a AI ji při stejné kvalitě zvládne za 10.
To samozřejmě neznamená, že jsme právě vytvořili 10 dní čistého zisku. AI také něco stojí. Licence, cloud, výpočetní výkon, čas na zadávání a kontrolu výstupů a někdy samozřejmě i opravy toho, co vymyslela špatně.
Pokud ale všechny tyhle náklady odečteme a pořád nám zůstane zajímavá hodnota navíc, říkejme jí pro jednoduchost AI dividenda.
No a kdo ji dostane?
Člověk, který dokázal novou technologii využít? Firma, která ho zaměstnává? Zákazník? Nebo firmy, které AI a infrastrukturu vytvořily?
Mně na tom přijde zajímavé, že všichni mají vlastně docela dobrý důvod říct: kus patří mně.
Měl by vydělat člověk?
Pokud zkušený developer, architekt nebo jiný IT specialista zvládne díky kombinaci svých znalostí a AI udělat za 10 dní práci, která mu dřív trvala 20, nabízí se celkem jednoduchá úvaha.
Měl by být dražší.
A něco podobného začínáme vidět i v datech.
PwC ve svém Global AI Jobs Barometeru 2026 rozlišuje dvě různé cesty. U části profesí AI práci spíš „demokratizuje“ – umožní některé činnosti zvládnout širšímu okruhu lidí. U jiné části ji naopak „profesionalizuje“: odstraní část rutiny a o to důležitější jsou lidské zkušenosti, úsudek, kreativita nebo schopnost rozhodovat.
A právě u této druhé skupiny podle jejich dat rostou pracovní místa i mzdy rychleji. Nabídky vyžadující konkrétní AI dovednosti mají navíc v jejich analýze průměrnou mzdovou prémii 62 %. Neznamená to samozřejmě, že kdo začne používat AI, dostane automaticky o 62 % přidáno. Ale je to docela zajímavý signál, že kombinace odbornosti a schopnosti pracovat s AI už má na trhu svoji cenu.
Mně to vlastně sedí i selským rozumem. Přístup k AI může mít skoro každý. Ale zkušený člověk, který má hluboké know-how, pozná nesmysl, umí položit správnou otázku, vidí širší souvislosti a dokáže AI zapojit do skutečné práce, může být díky ní ještě hodnotnější než předtím.
Tak proč by část AI dividendy neměla skončit právě u něj?
Nemusí to být jen vyšší mzda. Může to být bonus, profit sharing, vyšší sazba kontraktora, podíl na výsledku, větší autonomie nebo třeba i něco, co pořád trochu přehlížíme – čas.
Pokud zvládnu za 10 dní práci, která mi dřív zabrala 20, možná nemusí být jedinou možnou odměnou práce na dalších 10 dní.
Jenže co když se z toho stane nový normál?
Tady je ještě jedna varianta, která se nám samozřejmě nemusí úplně líbit.
Dnes může mít člověk, který umí AI opravdu dobře používat, proti ostatním velkou výhodu. Jenže co se stane, až ji budou podobně používat skoro všichni?
Firma už potom nemusí říkat: „Jsi dvakrát produktivnější, takže máš větší hodnotu.“
Může prostě říct:
„Takhle se dnes pracuje.“
A AI dividenda pro člověka pak nemusí znamenat vyšší mzdu. Může znamenat jen to, že si díky nové dovednosti udrží svoji současnou hodnotu na trhu.
Bagr je dnes také standardní nástroj stavební firmy. Bagrista asi nebude dostávat desetinásobek jen proto, že udělá násobně víc práce než člověk s lopatou. Bez bagru ale zároveň těžko budete konkurovat firmě, která ho má.
Možná tedy nějakou dobu bude schopnost opravdu dobře pracovat s AI konkurenční výhodou člověka a potom se z ní stane prostě předpoklad.
A to je podle mě docela důležitý rozdíl.
AI dividenda nezmizí. Jen se může přesunout.
Člověk už nemusí dostávat prémii za něco, co se mezitím stalo běžným standardem, a větší část nově vytvořené hodnoty zůstane někde jinde.
Firma na tom musí vydělat taky
Tady bych rozhodně nešel cestou „zlá firma si nechá peníze a chudák zaměstnanec nic nedostane“.
Firma do celého systému také něco přináší. Platí člověka, kupuje nástroje, vytváří produkt, shání zákazníky, platí obchod, infrastrukturu a spoustu dalších věcí. A hlavně nese podnikatelské riziko.
Navíc podle mě hodně záleží na tom, jak samotná firma s AI pracuje.
Vidím firmy, které ji zavádějí systematicky. Lidé spolu sdílejí zkušenosti, mají nějaká pravidla, vyhodnocují, co funguje, učí se z chyb a celý způsob práce postupně zlepšují.
A pak jsou firmy, kde si každý používá něco po svém a nikdo vlastně pořádně neví, co to celé firmě přináší.
A není to jen AI. Stejný senior se stejným modelem bude úplně jinak produktivní v dobře postaveném projektu s rozumnou architekturou, dokumentací, testy a kvalitním firemním know-how než v deset let starém chaosu, kde se každý bojí na něco sáhnout.
Takže tu dividendu nevytváří jen člověk a nástroj. Vytváří ji i prostředí kolem nich.
Pokud tedy tým díky AI zvládne práci za 10 dní místo 20, je podle mě naprosto v pořádku, aby z toho firma vydělala. Vyšší marže, rychlejší vývoj, více projektů nebo více vytvořené hodnoty se stejným týmem jsou naprosto legitimní částí AI dividendy.
Pokud firma investuje do AI, dobře ji zapojí do práce, její lidé jsou výrazně produktivnější a firmě to nepřinese vůbec nic, asi je někde něco špatně. :-)
A co když člověk nedostane nic?
Pak máme opačný extrém.
Člověk se naučí nový nástroj opravdu dobře používat. Práci na 20 dní udělá za 10. Firma řekne: Super, tady máš práci na dalších 10 dní. Peníze stejné.
No a tady mi to začíná trochu drhnout. Nejen z hlediska férovosti, ale i z hlediska obyčejné motivace.
Pokud jedinou odměnou za vyšší produktivitu bude více práce za stejné peníze, možná člověku právě vytváříme ekonomickou motivaci část své produktivity schovat.
A to mi nepřipadá moc chytré ani z pohledu zaměstnavatele.
Navíc víme už dávno před dnešní AI vlnou, že vyšší produktivita se automaticky nepromítá stejným tempem do odměn lidí. OECD dlouhodobě upozorňuje, že v řadě vyspělých zemí růst reálných mediánových mezd za růstem produktivity zaostával.
Takže rovnice „udělám dvakrát větší hodnotu = automaticky budu výrazně lépe placen“ bohužel žádný ekonomický zákon není.
Část dividendy skončí u zákazníka
Vezměme třeba software house. Vývoj nějakého řešení dřív zabral 20 člověkodnů. Díky AI ho teď dokáže dodat za 10.
V první chvíli může zákazník klidně zaplatit úplně stejnou cenu jako dřív a firma si rozdíl nechá jako vyšší marži.
Jenže pokud se podobně začne pracovat napříč trhem, někdo dřív nebo později nabídne stejný výsledek levněji. A část AI dividendy se tím postupně dostane k zákazníkovi v podobě nižší ceny nebo lepšího produktu za stejné peníze.
A něco podobného už vlastně vidíme kolem sebe. Internet i LinkedIn jsou teď plné příspěvků ve stylu, že vám někdo pomocí AI nebo vibe codingu udělá za pár dní web či aplikaci, za kterou by se ještě nedávno platily násobně vyšší částky.
Možná tedy zákazník část AI dividendy začíná dostávat už dnes.
Jenže tady bych byl trochu opatrný.
Je web za desetinu ceny opravdu stejný produkt? Co bezpečnost, údržba za dva roky, další rozvoj, architektura nebo závislosti? A co se stane ve chvíli, kdy něco přestane fungovat a člověk, který to vytvořil, vlastně úplně neví proč?
Pokud AI umožní vytvořit stejně kvalitní, bezpečné a dlouhodobě udržitelné řešení za 10 dní místo 20, super. Máme skutečnou produktivitu a zákazník z ní může těžit.
Pokud ale dnes ušetříme 10 dní a za rok zákazník zaplatí dalších 20 za opravy a předělávání, žádnou velkou dividendu jsme nevytvořili. Jen jsme dnešní úsporu vyměnili za budoucí náklad a možná část rizika přesunuli z dodavatele na zákazníka.
Samozřejmě i zákazník má svoji odpovědnost. Když si vědomě koupím něco výrazně levnějšího, nemůžu automaticky očekávat, že dostanu stejný produkt jako za několikanásobnou cenu.
Pointa tedy není, že levné AI řešení je automaticky špatně.
Levnější ještě automaticky neznamená produktivnější.
AI dividendu bychom měli počítat až podle hodnoty celého výsledku, ne podle toho, jak rychle vznikla jeho první verze.
No a někdo nám ten bagr také prodal
OpenAI, Anthropic, Microsoft, Google, výrobci čipů, cloudové společnosti a další.
AI není nějaká kouzelná veřejná energie, která se objevila zdarma. Někdo investuje obrovské peníze do modelů, čipů, datacenter a infrastruktury a samozřejmě očekává návratnost.
Takže část AI dividendy skončí i tam.
A tady máme ještě jednu docela zásadní neznámou:
Kolik bude ten bagr vlastně stát?
Na jedné straně stejné schopnosti AI rychle zlevňují. Epoch AI například ukazuje, že cena dosažení stejné úrovně schopností může v některých případech klesat opravdu dramaticky.
Na druhé straně po nejlepších modelech chceme stále složitější práci. Necháváme je déle přemýšlet, používat další nástroje a řešit úkoly, které jsme před rokem ani nezkoušeli.
Takže vůbec nevíme, kde se tyhle dvě křivky potkají.
Klidně může nastat situace, kdy bude použití nejlepší dostupné AI na nějaký složitý problém dražší než práce mediora. A pak se samozřejmě začne mnohem víc řešit, jestli na každý úkol opravdu potřebujeme to nejsilnější, co existuje.
Tohle už mimochodem řeším i sám. Několikrát se mi povedlo použít na celkem běžnou práci zbytečně silný model nebo příliš vysokou úroveň „přemýšlení“ a velmi rychle spotřebovat kapacitu, kterou jsem mohl využít mnohem rozumněji.
Takže už dnes nejde jen o to, jestli AI použít.
Jde i o to, jakou AI použít na jakou práci a kolik jejího výkonu se na konkrétní úkol ekonomicky vyplatí.
Podle mě bude tohle časem úplně normální součást práce.
Možná tedy nebude stačit umět AI používat.
Další dovedností bude umět ji používat ekonomicky.
A samozřejmě i výrobce našeho bagru si vezme svůj díl. IMF například upozorňuje, že růst produktivity díky AI může zvýšit příjmy lidí, ale současně mohou růst i výnosy kapitálu. Část nové hodnoty tak může skončit právě u vlastníků technologií a kapitálu.
Takže máme člověka, firmu, zákazníka a dodavatele technologie.
A všichni mají docela legitimní důvod chtít kus AI dividendy.
Tak komu bych ji tedy dal já?
Tady asi nikoho nepotěším nějakým krásným vzorečkem.
Nevím. A podle mě ani neexistuje univerzálně správný poměr.
Nemyslím si, že když člověk díky AI vytvoří dvakrát větší hodnotu, musí automaticky dostat dvakrát vyšší mzdu. Firma do výsledku přináší spoustu dalších věcí a nese riziko.
Stejně tak mi ale nepřipadá fér, aby člověk vytvářel výrazně větší hodnotu, dál dostával prakticky stejně a celou AI dividendu si nechala firma.
A pokud technologie opravdu výrazně sníží náklady napříč celým trhem, část benefitu podle mě stejně časem skončí i u zákazníků.
Za mě je tedy odpověď docela jednoduchá:
Z AI dividendy by měli nějakým způsobem získat všichni, kteří se na jejím vzniku podílejí.
Člověk, protože kombinuje svoji expertizu s novým nástrojem a vytváří konkrétní výsledek. Firma, protože celý systém financuje, organizuje, vytváří prostředí a nese jeho riziko. Zákazník, protože technologický pokrok by mu měl přinést lepší nebo levnější produkt. A technologické firmy, protože bez jejich investic by ten nástroj nevznikl.
Nemusí to být stejně. Férově rozhodně neznamená 25 % každému.
Ale zároveň mi nepřipadá ani fér, ani dlouhodobě zdravé, aby celou nově vytvořenou hodnotu sežrala jen jedna strana.
A možná nejde jen o férovost
Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc mi přijde, že nejzajímavější otázkou nakonec není, kdo si tu hodnotu zaslouží.
Spíš jak ji rozdělit tak, aby všichni měli motivaci vytvářet jí ještě víc.
Pokud z vyšší produktivity nic nezíská firma, nebude mít důvod do AI moc investovat. Pokud člověk zjistí, že jedinou odměnou za to, že se naučil AI opravdu dobře používat, je více práce za stejné peníze, nebude zase moc motivovaný on. A bez ekonomického smyslu samozřejmě nebudou donekonečna investovat miliardy ani firmy, které AI vyvíjejí.
Sdílená AI dividenda tedy podle mě není jen nějaká debata o sociální spravedlnosti.
Je to také docela obyčejná otázka správně nastavených motivací.
A budeme vůbec potřebovat méně práce?
Na závěr ještě jedna otázka, kterou teď schválně nechám otevřenou.
Pokud uděláme za 10 dní práci, která dřív zabrala 20, znamená to automaticky polovinu práce a polovinu lidí?
Nejsem si tím vůbec jistý.
Já snad neznám firmu, která by neměla někde v šuplíku backlog na několik let dopředu. Věci, které se odsouvají, protože jsou moc drahé, složité nebo na ně prostě není kapacita.
Pokud je díky AI najednou dokážeme dělat rychleji a levněji, možná nebudeme dělat stejné množství práce s polovinou lidí.
Možná prostě začneme dělat mnohem víc věcí.
Co to potom udělá s poptávkou po ajťácích a IT službách, je ale zase úplně jiné téma.
A podle mě docela dobré na příště. :-)
Prozatím bych zůstal u dnešní otázky.
Pokud nám AI umožní vytvořit za 10 dní hodnotu, kterou jsme dřív vytvářeli 20 dní, a po zaplacení všech nákladů pořád něco zbude, vznikla AI dividenda.
A vedle debat o tom, co všechno nám AI umožní dělat rychleji, bychom podle mě měli začít mnohem víc přemýšlet také nad tím, co s tou nově vzniklou hodnotou uděláme.
Protože jedna věc je vytvořit větší koláč.
Druhá je rozhodnout, kdo ho nakonec sní.
A mě by opravdu zajímalo:
Jak byste AI dividendu rozdělili mezi člověka, firmu, zákazníka a dodavatele technologie vy?